Každý, kdo tvoří nebo někdy tvořil, zná to naléhavé puzení, když ho přepadne nápad, když přijde inspirace a ztvárňuje se, prozatím třeba pouze v hlavě, v představách, za absence materiálu, prostě se to děje a nejde to zastavit. Chce to ven. Spisovatel letí pro zápisník a tužku, hudebník sahá po nástroji, malíř si pospíchá udělat náčrtek, než to nadobro zmizí. Někdy to zmizí. Někdy to zmizí! (Jak to jenom bylo? Ještě večer před spaním jsem to měl, byla to celá písnička…!) Někdy to zůstane ve skicáku. Někdy z toho není nic a jindy se další usilovnou činností z tohoto nápadu stane píseň, plastika nebo román. Následuje ještě broušení, leštění, mazání, škrtání, opravy – a – už – už – je to na světě! A ten pocit, ten bych přála zažít každému. Úleva, uvolnění, radost, že je na světě, co ještě před chvílí bylo jenom v myšlenkách a pocitech. Euforie trvá ještě pár hodin, někdy několik dní nebo týdnů, než se z tvůrce stane opět lovec motýlů, který tou nejjemnější síťkou loví neuchopitelné, chodí s hlavou v oblacích, vydává se vstříc nebezpečí, zažívá dobrodružství, aby to pak zase jednoho dne – aj, z toho mě mrazí v zádech – aby to zase jednou přišlo a celou tu vzrušující cestu od myšlenky k dílu zažil znova. Pak snad, pak možná, jednou, pak snad napíše už tu dokonalou píseň, stvoří dokonalý obraz, vymodeluje dokonalou plastiku, najde dokonalé ztvárnění neotřelého nápadu či myšlenky…

Cítíte ten závan adrenalinu? Já tedy ano, a to když o tvorbě jen píšu! Nebudeme si nic nalhávat, je to tvrdá práce, člověk na sobě musí makat, já jsem kvůli zálibě v psaní vystudovala vysokou školu, díky níž jsem dnes sama sobě nenáviděným kritikem. Umělec musí krotit svoje ego, psát notně do šuplíku, aby pak ten růžek, co z něho vykoukne, se stal onou proslulou špičkou ledovce a tím, co je skutečně hodno sdílení. Musí škrtat a vybírat jen to skutečně nej nej nejlepší. Musí trénovat svaly, prsty, techniku, aby možnosti tvorby byly pokud možno neomezené, nebo alespoň co největší. Musí rozšiřovat svůj repertoár znalostí o světě, často musí zcela změnit svůj život nebo jej položit na oltář tvorby. Musí se vydávat tou těžší cestou, protože jenom tak získá potřebné zkušenosti a zažije emoce, jaké z knih nevyčte.

A to je ten důvod, proč to dělám. Samotný proces tvorby je stejně tak dobrodružný a fascinující jako celý můj život. Sice jsem necestovala jen se švýcarským nožem po střední Oceánii, ale i tak si troufám říct, že žiju neobyčejný život, v němž potkávám zajímavé lidi, zažívám neobvyklé věci a toužím to vše sdílet. Jsem fascinovaná obrovskými možnostmi a variacemi komunikace, miluji jazyk a miluji hudbu. Jsem šťastná, že existuje ten vesmír možností, kde se potkává náš lidský jazyk – řeč – s  jazykem hudebním: Píseň. Jsem vděčná, že ke mně písně přicházejí, ta radost je přímo euforická, když mi zní v hlavě nějaký ten hudební motiv spolu s námětem textovým a při psaní objevuji souvislosti, které mne třeba dříve nenapadly. Toužím po tom, aby se tato radost do písní promítla, toužím po tom, naplnit touhle radostí každé srdce páně posluchačova, až do posledního atomu, do nejhlubšího morku kostí, jako se to na koncertech někdy stává mně (i když zřídka, jsem už vybíravá :))

Budu moc ráda, když mi o tom řeknete, jestli to tak je. Anebo mi to dáte na koncertě náznakem vědět. Anebo víte co? Napište mi, tady nebo kdekoli jinde na síti zvané svět. Díky 🙂

S láskou

Alishi