Před mnoha a mnoha lety, ani nebudu raději prozrazovat, jak moc je to už dávno, jsem chodila na střední ekonomickou školu. Proslulá obchodní akademie mě bohužel moc nebavila a ráno se mi do ní často vůbec, ale vůbec nechtělo. Z panelákového sídlištního bytu jsem v pro mne nekřesťanskou hodinu vyrážela na zastávku, abych chytla jedničku – jeden z nejvytíženějších spojů MHD v tehdejších Budějovicích. Kdo nezažil tu horkou vlhkou masu těl, nepochopí. Den co den, v plískanicích, v mrazu i horku, nedospaná, mačkala jsem se s tím každý den stejným zástupem cestujících. Jediné, čím jsem se konejšila a na co jsem se vždycky těšila, že bude odpoledne a já půjdu ze školy…někam…svobodně…třeba k Havranovi na turka a kusovku. Ranní špička, ospalost, podzimní plískanice a celková katastrofální nepoetičnost toho stereotypu způsobily paradoxní vznik jedné z mých snad nejlyričtějších písní.

Na CD „Alice“ z roku 2012 jsme ji nahráli v angličtině, ale původně píseň vznikla česky pod názvem Ranní tváře a – ano. Je o lidech z MHD.

Ranní tváře

Hudba, text: Alena Střelečková

Každý den je vídávám
pořád ty stejné tváře
sklopenou hlavu a výraz lháře
táhnou si svůj ranní stín
myšlenkou v snové náruči z kopretin

Každý den stejní
před ranním sluncem oči cloní
stejně letos jako vloni
všichni si svou cestou jdou
chůzí svou obvyklou, pomalou

Ref. Óó snad že prší zase
ztrácejí na své kráse
óó snad se těší na to,
že až skončí pracovní den
obujou boty a vyjdou si někam ven              

Kroky neslyšné
ztrácejí se v ranním šeru
jdou si svou cestou k podvečeru
mně není to líto, já to vím
že další den je zase uvidím

Ref. Óó snad že prší zase
ztrácejí na své kráse
óó snad se těší na to,
že až skončí pracovní den
obujou boty a vyjdou si někam ven